1 nebo 2 ? :)

V životě přijdou chvíle, kdy si něco uvědomíme a je jen na nás samotných, zda s tím něco uděláme. Zda posuneme vlastní sobeckost a posuneme se tím dál.
 
K mému zamyšlení mě přivedla až mnou pořízená fotka.
 
Najednou jsem tu doma seděl a viděl jsem něco, co mi celou dobu unikalo. Zastihl jsem svého Roba častokrát takto zvláštně sedícího a hledícího z okna. A vydržel to vždy dlouho. Neumím popsat ten pocit.
 
Mám celé hejno andulek a Roberto STAR, ač z voliéry, byl hned od začátku velice kontaktní a tak jsem si ho nechal na volno u sebe v bytě. Neuběhlo ani pár dní a já věděl, že už to jinak nebude. 
Navazoval jsem zcela jiný druh přátelství než se svým hejnem. Najednou tu byl anduláček, který byl velice inteligentní, průměrně o dost více, než andulky, které jsem měl. Učil se snadno nové věci, hned vše chápal. Ráno mě doprovázel až ke dveřím a večer mi létal naproti. Neuvědomoval jsem si, co asi dělá doma celý den sám. Říkal jsem si, že si zábavu najde - měl celý byt pro sebe.
 
Robo dospíval a začal si mě namlouvat. Bylo to legrační. Ale když se mu to jakoby nedařilo, protože ne vždy jsem měl na něj čas, všiml jsem si, že se z něj postupně trochu vytratila jakási jiskra.
Seděl jsem čím dál častěji a stále jsem se obával, že pokud mu pořídím samičku, ztratím kamaráda. Pryč bude ten Robo, který kolem mne šaškoval. A také jsem se čím dál více setkával na FB s různými popisky a videi, kde byli anduláci, kteří si namlouvali umělé andulky nebo zrcátka. Smutná videa, kdy se anduláčci snažili nejen o námluvy, ale i o rozmnožení. Robo žádné takové známky nevykazoval a já jsem byl za to vděčný. 
 
První fotka tohoto článku byla také poslední, díky které jsem si uvědomil, že láska není o tom, co chceme, ale také o tom, co jsme schopni obětovat. A já si byl vědom, že pokud chci pro svého kamaráda to nejlepší, budu muset obětovat trochu z toho, co chci já.
 
Nikdo nechce být sám. Jedno zda je to člověk nebo zvíře. Pokud se tedy jedná o společenský druh. A andulky žijí v tisícových hejnech, která se spojují a mohou dosáhnout velikosti o milionech. Tam daleko v Austrálii. A chovatelé, kteří mají hejno, vám jistě potvrdí, že hejno, to je jako živoucí organismus, ve kterém se andulky chovají naprosto jinak, než jako osamělé někde v kleci.
 
Trylku jsem pro Roberta schovával. Rozhodnutí vlastně bylo jednoduché. Trylka je u mě v chovu vylíhnuté mládě. První setkání bylo rozpačité. Robo najednou jakoby ožil. Ale Trylka byla moc mladá. Musel jsem ji nechat ještě čas. Roba jsem ale stále nacházel osamoceného v okně. Byl prostě jiný.
 
No a jednoho dne nastal den "D". Robo a Trylka se spolu postupně setkávali. Až přišel onen den, kdy jsem měl volno a byl celý den doma, abych mohl ty dva pozorovat, zda to zvládnou. Zvládli, i když nutno uznat, že jsem skoro porušil "X" dopravních předpisů, když jsem to odpoledne poprvé spěchal z práce domů, abych se přesvědčil, jak to samotní zvládli. :)
Robo byl naprostý suverén a Trylka vyjukaná z některých věcí, které Robo bral už jako samozřejmost. Uběhla nějaká doba a já dnes opět dělal nějaké jejich fotky - ty poslední dole na lustru :D. 
 
Jedna z prvních fotek z jejich prvních setkání :)
 
Mohu říci jediné - dnes vím víc než předtím. Už bych neměl samotného anduláka. Vím, že to, co u nich vidím, jim jako lidé v životě nenahradíme. Tu radost, kdy oba vzletí a honí se a rozjařeně u toho křičí. To, jak usínají vedle sebe a on ji ještě jemně šimrá po hlavě. Jak ji krmí a ona mu za to probírá peříčka na krku. Jak pískne a on za ní ihned přiletí, ať je kdekoliv. A mohl bych pokračovat - ona hází peletky z krabice na lednici a on je rozšafně hází na zem. A já večer dojdu domů a doslova úúúúpím, protože do toho šlápnu .
Netrápil jsem ho, když byl sám, ale dnes vidím, že teď je teprve šťastnou, energickou andulkou. Mohu porovnat rozdíl. A je to náš strach ze ztráty kamaráda, kdy si namlouváme, že mu nic nechybí. Proto, jestli můžete, nebojte se, že ztratíte kamaráda, naopak - získáte druhého, protože Trylka se naučila vše od Roba a rychleji, protože jí to ukázal. Všechny lumpárny. :) Viz fotky níže - myslel jsem, že drancování mých hvězd v oknech přestane - no teď jsou na to dva a děsně je to baví. Robo rajtuje na lustru a předvádí se před Trylkou - to nikdy nedělal. Dělá vlastně spoustu dalších věcí, které předtím ne. A to mě obohatilo.
Ale na druhou stranu vím, že když nejsem doma, není tu Robo jako kůl v plotě sám, že má kamarádku, se kterou se může dívat z okna a nebo mi připravit nějakou lumpárnu.
Jako my lidé nechceme být sami, nechtějí ani tato malá statečná tlukoucí srdíčka. Nepřijdeme o jejich náklonnost a lásku. Naopak získáme dvojitou. A kdo to má jinak a říká, že nákupem druhé andulky ztratil obě, pak nezbývá jen doporučit - věnujte jim svůj čas - oni Vám to vrátí. Je to vyšší level, zvládnout dvě andulky, ale za to dostanete dar - být součástí hejna. A pokud toto zvládnete, zalije Vás blažený pocit. 
Vyhoďte umělá zrcátka a pipiny, stejně jsou pak anduláci většinou agresivní akorát. Věřte, že nebudete ani kolikrát zapínat televizi. Zrcátko vaši andulku ani nepoškrábe, ani na ní nepípne. A my jako lidé jim také nedokážeme prostě vše vynahradit, i když jsme o tom skálopevně přesvědčeni. Je to šidítko. Stejně jako umělé anduly přidělané na bidélkách. Nám také nestačí zrcadlo v koupelně. Nebo peřina. Každý touží po doteku. A nejlépe od svého vlastního druhu.
Andulka k Vám přilne, protože jinou možnost nemá. Vy ano - pořídíte si partnera, děti, jdete ven a tam a tam. A ona je stále doma. Čeká. Jediné, koho dobře zná, jste vy. Neberte jí tu možnost mít vlastní druh. A pokud máte korelu, pořiďte jí korelu - vždy je lepší vlastní druh než třeba Ara s andulkou nebo morče s opeřencem atd. Mohl bych pokračovat. A pokud máte možnost, nenechte ji samotnou.
 
A závěr?
Robo se mi nyní věnuje o 1/3 méně. To je pravda. Ale když přičtu 2/3 toho, že se mi věnuje teď i Trylka, v konečné fázi jsem vlastně získal. A že mě dokáží zlobit společně, na to vemte jed :)
 
Jestli dokážete, aby vám jedna andulka seděla na ruce, 
dokážete, aby to udělaly dvě :)
 
Někdy je to velmi těžké :D
Robo Trylku naučil přesně tuhle lumpárnu :D
Robo už nesedí smutně v okně. Sedí hrdě, s věčně zvednutou chocholkou na hlavě, hrdě s vypnutou hrudí a nehne se od Trylky na dohled. A když ráno odcházím, vím, že už nemusím přemýšlet, copak asi dělá. Protože vím, že tam není sám :) A nějaké ty zničené hvězdy v oknech - to přežiji :)
 
Příběh Roba se nekončí. Teprve se rozvíjí a nabírá směr :) A tím novým směrem se stala Trylka :)
Bál jsem se, že ztratím kamaráda...a našel jsem kamarádku :)
 
Trylka a Robo :ú)
Jsem rád, že mohu říci, že naplnili svůj život :)
ČERVENEC 2015 a jejich první mládě :)
 
Nakonec bych rád upozornil na jedno. Dvě andulky - to znamená dvojitá zodpovědnost a starost. A dvakrát tolik bordelu, ale dvakrát tolik radosti. Všechno je třeba si promyslet. Není to navádění k tomu, aby jste zítra utíkali rychle pro druhou andulku či jiného papouška. Není to ani citové vydírání. Je to jen zamyšlení...zamyšlení, které mi přinesl sám život a zažitá zkušenost.
 
A kdybych měl něco říci závěrem?
Kdyby mi Robo rozuměl, řekl bych: "Robo, děkuji, že jsi tu vždy byl a nezlob se, že mi to trvalo tak dlouho, než jsem si to uvědomil."