VERA - MALÁ BOJOVNICE

Svým bezvládným malým tělíčkem z posledních sil zahřívala vajíčka, která měla jako vždy pečlivě srovnaná pod sebou. Když jsem jí vzal do dlaně, křídla už jen lehce svěsila mezi mé prsty. Pár chvil před tím zřejmě naposled vydechla…

Jmenovala se Vera. 

A její příběh začal více než před rokem ve zcela jiné budce. Pod maminkou jménem Christine se vyklubala jako poslední. A stejně jako všichni její předchozí sourozenci byla malým růžovým kroutícím se uzlíčkem, který připomínal spíše krátkého zavalitého červíka, než mládě andulky vlnkované. Nejstaršímu sourozenci se již rýsovaly první letky a někdy na začátku jejího života by mohl někdo polemizovat, že se po ní vlastně více šlapalo než pečovalo. Byla malá, upípaná a ukřičená. Přesto se jí od maminky dostávalo stejné péče jako všem ostatním a ona krásně rostla.

Nepamatuji si přesně, kdy jsem si poprvé všiml její zcela zvláštní a jiné kresby. Vždy mi na začátku připadala spíše tmavá a nevýrazná. Ale onehdy jsem si ji vzal do ruky jako každý den a najednou jsem ji viděl jinak. Kresba na křídlech a po těle byla prostě jedinečná a já jsem v ten okamžik věděl, že zůstane u mě doma.

Časem přišlo první přepeřování a z Very se stala krásná slečna a ač je to proti všem pravidlům a mutacím, já jsem si ji prostě pojmenoval „VODOVKOVÁ VERA“.

Peří připomínalo spíše jako když na mokrý papír začnete cákat štětcem namočeným ve vodovkách a barvy se postupně vpíjely jedna do druhé.

Uběhlo léto a na podzim přišel čas, kdy se setkala poprvé s Luďkem. Byl to samec, který ke mně cestoval skoro přes celou republiku a pyšnil se tím, že byl také vodovkový. Vera s tmavší kresbou, Luděk se světlejší viz foto. Stal se jí partnerem, který se jí dokola tak dvořil až mu darovala své malé srdíčko. Pár byl na světě a já se těšil na další rok.

Další sezona roku 2015 se začala jako každá jiná. Jarní sluníčko, neutuchající zpěv a námluvy samečků svým samičkám. Poskakování, krmení, dvoření a tanečky. Pomalu obsazující se budky a první vajíčka.

I vodoková Vera obsadila budku a s Luďkem vyvedla své první 4 mladé  v životě. Po vzoru maminky jsem věděl, že to naprosto s přehledem zvládne. U svých odchovaných samic mám vždy jistotu, že budou dobré matky, protože je ani ručně nedokrmuji a ani je předčasně neodebírám z budek. Spíše naopak a někdy starší sourozenci přihlíží a pomáhají u toho, jak se jejich maminka stará o novou snůšku. A tak to bylo i u Very. Po jejích prvních mláďatech se doslova zaprášilo a šla do světa. Vera začala s Luďkem druhou snůšku. Utíkal den za dnem a

jedno vajíčko střídalo obden další, až byly 4.

Fota z prvního Věřina hnízdění :)

Netušil jsem, že to bude při pátém vajíčku druhé snůšky toho osudného dne jiné. Po příchodu domů jsem našel Veru sedící mimo budku, s Luďkem, který kolem ní vzrušeně poletoval. Je to tušení chovatele, které Vám napoví, že se něco děje. Na první pohled jsem ale nic neviděl. Přesto Vera seděla zvláštně na bidélku vedle nervózního Luďka.

Než jsem se otočil, vklouzla zpátky do a sedla si na vajíčka. Všechno se zdálo normální. Lehce jsem jí přejel prsty po zádech a budku opět zavřel.

K večeru jsem zašel na novou kontrolu a Veru opět nalezl před budkou na bidélku. Celá situace se opakovala. Pomalu jsem se přiblížil a sledoval, co je jinak. V tom jsem to uviděl. Vera se potýkala s problémem vyhřezlé kloaky. Nelze popsat slovy pohled na celou situaci, o které jsem velice dobře věděl, že je více než vážná.

Nebylo vůbec o čem přemýšlet. Maminka Very Christine hnízdila jen o dvě mávnutí křídel vedle a měla pod sebou 5 svých vajíček stejně jako Vera. V ten moment mi zajiskřila naděje. Prostě jsem věděl, že ač to s Christine nemám vyzkoušené, náhradní mateřství zvládne. Vzal jsem všechna Veřina vajíčka, označil a otevřel Christininu budku. Podívala se na mě trochu tím pohledem proč ruším. Jemně jsem ji odsunul a začal pod ní dávat Veřina vajíčka. Christine byla naprosto klidná. Musel jsem se pousmát, protože následně potom znovu nasedla, ale musela roztáhnou křídla jako deku, aby pod sebe schovala všech deset vajíček.

Až později k večeru jsem se s Verou vrátil od veterináře. Luděk doslova při našem návratu křičel což Veru trochu nabudilo. Luděk k ní okamžitě přilétl a probíral jí peříčka na hlavě. Na Veře byla znát velká únava. Její prognóza nebyla dobrá. Vera byla hodně zesláblá.

Jako muž nikdy nepoznám na vlastní kůži slovo „mateřství“, ale ona sama ho znala více než dobře. Asi nikdy nepochopím její touhu, kterou v sobě nosila. Ale Vera přes všechny své zdravotní problémy, bolesti a rány zamířila zcela bez rozmyslu jako první do budky. Do očí se mi hrnuly slzy, ale než jsem stihl cokoliv udělat, její tvář se ukázala ve vletovém otvoru budky. Jemně se zobáčkem opřela o bidélko a zahleděla se na mě s tím tajemným oddaným výrazem.

„To přeci nejde?“ Musel jsem jí na to odpovědět, ale ona tak zůstala dál bez pohnutí s pohledem upřeným na mě.

Neuměl jsem si představit, že se s rozsahem svých zranění ještě snaží zahřívat vajíčka. Ale ona se ani nepohnula. Každý by jí musel přečíst z očí, po čem toužila…

S trochou obavy jsem otevíral Christininu budku. Není žádné pravidlo, že samičky andulek přijmout cizí vajíčka. Velice často je rozklovou nebo vyhází z budky. Ale Christine uvnitř budky seděla zcela majestátně jako královna nad pokladem a všechna vajíčka měla pod sebou. Pomalu jsem odebíral Veřina vajíčka a ona na mě hleděla zcela odevzdaně. Jakoby věděla, že to byla jen chvilka, než bude vše dobré. Když jsem vajíčka vkládal Veře do budky, okamžitě hned při prvním sedla nad hnízdní důlek a jemně si zobáčkem vajíčka začala skládat pod sebe. Nemohl jsem zavřít střechu a přistihl jsem se, že jsem na ní zůstal hledět. Unavená, ale spokojená. V dalším nastalém okamžiku se jí lehce začaly klížit oči. Budku jsem opatrně zavřel, zhasnul a šel spát.

Další dvě rána a dva dny se situace neměnila. Vera seděla, ale věděl jsem, že se její zdravotní stav nelepší. Odchod do práce jsem nemohl to ráno oddalovat.  Večer jsem domů doslova více než spěchal.

Po příchodu jsem ihned letěl k budce malé statečné Very a Luďka. On hlídal na bidélku venku, ale nakukoval dovnitř a jemně švitořil. Našel jsem ji uvnitř. Přes všechnu bolest světa a hlavně svého zranění, kterou malá Vera musela nést na svém srdci, dál ležela na svých kulatých pokladech a zahřívala je. Pravá nožička byla jemně natažená z pod tělíčka. Křídla jakoby zvadlá podél těla a Vera měla hlavičku položenou na boku na dně budky. Pomalu otevřela své drobné oko. Lehce se jí nadzvedával hrudníček pod těžkým dechem. Už neměla sílu vstát.

Konce bývají různé. Tento byl unavený, bolestivý, přesto plný lásky. Vzal jsem ji opatrně do ruky. Nebránila se. Nebránila se už ničemu. Kývavými pohyby se snažila udržet alespoň hlavičku nahoře. Zdála se najednou tak lehká. Cítil jsem na dlani její rozpálené tělíčko. Luděk začal pronikavě křičet. Musel jsem mu ji vrátil nazpět.

Znáte to tušení, kdy víte, že je pozdě, ale přesto musíte něco dělat. Začal jsem se oblékat. Když už jsem byl přichystaný k odjezdu na veterinu, znovu jsem otevřel budku, abych vzal s sebou malou Veru. Ale její drobné oko se na mě již nepodívalo. Už nikdy. Uvnitř seděl Luděk a jakoby nemohl pochopit, proč mu jeho partnerka neodpovídá na jemné žďuchání zobáčku.

Dodnes nevím, zda čekala na to, až se vrátím domů, aby měla jistotu, že se o její poklad postarám nebo zda opravdu bojovala do konce pro tu nezlomnou touhu být opět matkou. Vzal jsem ji do dlaně. Nezbyl v ní kousek naděje, kousek síly či života, který by naznačoval, že by se pokusila zvednou ještě jednou hlavičku aby se na mě podívala. Vera zemřela. Malá a bezvládná.

Nejen andulky jsou proslulé tím, že ví, kdy umírají a najdou si klidné místo, kde se tak stane, mimo ostatní. Vera o tomto místu nikdy nezapochybovala.

Na dně budky ležela její vajíčka. 5 nových životů, které neměly ani tušení o tom, co se děje s jejich maminkou mimo jejich svět ve skořápce. Zvláštní, jak uzavřený a dokonalý svět uvnitř vajíčka vlastně je. Potřebuje hlavně teplo, které proniká dovnitř. Prosvítil jsem její vajíčka. 4 tikající životy a v posledním sneseném jsem pozoroval dokonce tlukoucí srdíčko nové malé andulky.

Stříška budky se pomalu otevírala jako vždy a ten zvláštní známý dvounožec se na ni opět díval. V jeho očích mohla spatřit slzy.

Christine poposedla kousek stranou, jakoby přesně tušila, co se děje. Lehce jsem jí vkládal Veřina vajíčka k její snůšce. S posledním si opět poposedla nazpět, otočila hlavičku na stranu a zahleděla se na mě s výrazem, který mají v očích pouze matky. A já věděl, že se postará.

Je život náhoda nebo je vše už předem dané? Zabýval jsem se v hlavě ten večer otázkou, jak Christine s Malým Princem vyvedou 10 mláďat najednou. Snůška matky a dcery byla synchronizovaná, takže mláďata budou vyžadovat velké úsilí. Dva dny na to jsem našel pod budkou vyhozené jedno Veřino prázdné vejce a jedno prázdné od Christine. Musel jsem budku zkontrolovat a podívat se na zbylá Christinina vajíčka. Veřina plná vajíčka s novými životy byla v pořádku. Začal jsem prosvěcovat ta Christinina. Christine, která byla vždy matkou pluku a běžně vyváděla 5-7 mláďat, měla všechna vajíčka neoplodněná. Zdálo se mi to skoro nemožné. Ani v jednom nebyl jediný náznak toho, že by z nich někdy něco mohlo vůbec být. Být naivní blázen, řeknu si, že tušila, co se stane. Ale kdo ví, jestli je život náhoda nebo je vše už předem dané.

Víra je to, že věříme v něco, co leží nad námi. Jako naděje a láska. Nikdy není pozdě na to si uvědomit, co je pro nás v životě důležité a bojovat o to. Každý den, kdy jsme na živu, může přijít zázrak. A pro každého je to důležité něco jiné. Pro mě to byla Vera a pro Veru to byla její vajíčka. Ne vždy se může stát zázrak a ne vždy k němu může dojít. Ale někdy přijde vzácný čas, kdy mu můžeme my sami pomoci.

V této chvíli, kdy toto píši, je Christine maminkou a zároveň babičkou 4 krásných mláďat, která tu Vera, ve své touze po mateřství, zanechala. 14 dní po její smrti se začala klubat na svět. 

A dovolte mi se ještě jednou zeptat. Je život náhoda nebo osud? Nejmladší z mláďat je jiné než ostatní. Teprve se rýsují pera, barva a kresba, ale mně se vybavil obraz, který jsem viděl před více než rokem. Mám v ruce malé, zvláštně tmavé a nevýrazné mládě, hodně ukřičené. A opět je nejmladší.

A ze mne náhle vypadlo poprvé při tomto pohledu zcela jasně a nahlas: „Vero, vždyť ty jsi úplně jako maminka.“ :)

Nová Malá Vera po zesnulé mamince :)

A toto je Vera před rokem, když byla malá - foto níže.

Náhoda nebo osud? :)

Jsou jako přes kopírák - jen focená každá v jiném světle.

Nikdo neví, co si přesně zvířata myslí, jak myslí, co cítí a jak vše vnímají. Děti od Very nemají tušení, kde je jejich pravá maminka. Ale z fotek mohu vzkázat tam nahoru: "Vero, snad se díváš a vidíš. Zanechala jsi tu velký kus sebe, který budu opatrovat."

Malá Vera vždy nad sourozenci :)

Myslím, že se mnozí mají co od zvířat učit. 

Nerad to píši, ale některé lidské matky právě třeba od Very.

Největší životní láska je mateřství, rodičovství. Tato pouta jsou někdy silná, jindy slabá. Ale nikdy bychom neměli přestat bojovat za toto pouto.

Proto bych rád poslal tento příběh do světa, stejně jako před rokem ten Juráškův. A jste to vy, kdo může pomoci a poslat jej opět dál, pokud budete chtít.

Není to pro mě. Ale pro ně :)

Váš názor mě zajímá - klidně se podívejte do knihy návštěv a napište, kam až se příběh Very dostal - ten Juráškův doslova opravdu obletěl svět. Díky Vám všem :)